Stočené a přeházené vrstvy

Mnoho vrstev je příliš pevně stočeno. V mnoha horských oblastech jsou vrstvy silné stovky metrů stočeny do ostrých záhybů. Klasická geologická teorie říká, že tyto formace byly hluboko založeny a tuhly stovky milionů let před svým stočením. Ale často velmi ostré stočení s malým rádiusem je bez popraskání – potom by vnitřní strana ohnutí musela být v době ohýbání ještě mokrá a měkká. To implikuje, že zkrucování probíhalo méně jak tisíce let (to je maximum) po usazení sedimentu. [1]

Vrstvy na mnoha místech nejsou ve “správném” pořadí (nesprávném pro evoluci). [2]

Myslím, že tímto je řečeno vše podstatné. Takže jak je to s těmito geologickými vrstvami doopravdy? Faktem je, že dnešní geologie je schopna podat uspokojivé vysvětlení pro oba tyto jevy.

Obr. 1 Ležící ohyb

Obr. 2 Velmi ostrý ohyb

Ohýbání vrstev je dáno tzv. plastickou deformací. Horniny se totiž za určitých okolností chovají jako plastické! Pokud je hornina vystavena určitému tlaku dochází k deformaci. Deformace může být elastická, plastická nebo hornina může popraskat. U elastické deformace se po odstranění tlaku hornina vrátí do původní podoby. Tato deformace je tedy vratná. Plastická deformace je nevratná a hornina zůstane deformována trvale. Dochází ke strukturálním změnám horniny. Pokud je tlak příliš velký, může dojít také k popraskání hornin. To, jestli hronina praskne nebo se ohne, ovlivňuje několik okolností. Například teplota, tlak, složení horniny apod. Laboratorní experimenty ukázaly, že každá hornina vykazuje jiné charakteristiky. Má jinou mez elasticity nebo plasticity. Může se tedy stát, že v určitém souvrství dojde u jedné vrstvy k popraskání, kdežto vedlejší vrstva se ohne bez viditelných zlomů. Pokud je dostatek času a pokud v jeho průběhu není překročena mez plasticity, tak může dojít k velmi ostrým ohybům (viz Obr. 2)

Obr. 3 Model ohybu zapříčiněného pohybem a zlomem. Vpravo reálná ukázka tohoto příkladu.

U zlomů a přeházených vrstev je tomu podobně. Jeden příklad přeházení vrstev je vidět na obrázku 3. Ke zlomu dojte tehdy, pokud je překročen práh plasticity. Horniny se zlomí a začnou se přes sebe posouvat.

Obr. 4 Geologický zlom a překryv vrstev

Přeházení vrstev se dá vysvětlit právě geologickými zlomy a nasouváním starší vrstvy nad mladší. Ukázky takových procesů v přírodě můžete vidět na obrázku 4.

Např. v Montaně se nalézá na vrcholu křídy prekambrijská skála. Ve Wyomingu leží ordovik (tj. druhá etapa prvohor) na vrcholu třetihorních vrstev. Jeden vrchol Alp se skládá z vrstev v tomto pořadí zdola: eocén, trias, jura křída. Hora Matterhon je ze starších skal než její podklad. V Anglii jsou někde smíchané formace pleistocénu a křídy. [2]

Všechny tyto příklady vysvětluje dnešní geologie. Pokud došlo ke zlomu a kambrijské vrstvy se začaly nasouvat na křídové vrstvy, tak může skutečně dojít k tomu "přeházení". Nicméně takové přeházení nijak neodporuje dnešní geologii. Stejné je to i s tím ordovikem. I souvrství trias, jura, křída na eocénu vysvětluje standardní geologie. Je to stejný případ jako s kambriem, až na ten rozdíl, že není přesouvána jedna vrstva, ale celé souvrství (druhohorní).

Také je důležité zdůraznit to, že tyto geologické procesy nejsou vykonstruované z nuly. Jsou výsledekm nejen různých pozorování a měření, ale i laboratorních experimentů.